Poslední Kastajed I. "Viléme, je dobře, že jste dorazil. Situace je vážná. Karvojové hrozí, že dočasně zakáží průchod, dokud se všechno nevyřeší. Dostal jste obálku?" Ivan Rottmeier seděl naproti mně za mramorovým stolem, ponořen v koženém křesle. Obálkou myslel zapečetěný balíček, který mi v neděli přinesla před večeří manželka. Prý se to válelo na balkóně. Věděla, co to je. Oba jsme ale hráli tu hru, kdy nikdo nezmiňoval, pro koho pracuji a co dělám. Obsahem bylo hlášení z ambasády v Zimozdi. Kauzální mniši sekty Kastajedů začaly umírat. Předsedající hlava Pentavlády Ra vydal prohlášení, že tato bezprecedentní situace si vyžaduje bezprecedentní jednání a svolal sezení mezidisčí. Musel vědět, že jsem obálku dostal. Jinak bych den poté teď neseděl ve vídeňské síni našeho řádu a čekal rozkazy. "Ano, arci-pane. Mám sbaleno." "Výborně. Musíte ihned vyrazit. Poslyšte, Viléme, Rashid mi tvrdí, že se v Amsterdamu v úlových městech Mažulyn šeptá, že chystáme invazi. Je to absurdní. Chci jen abyste věděl, že je to nesmysl, až se to donese i k Vám." Rashid Mayyek byl tureckým členem řádu. Jeho role spočívala v regulaci nesmyslů. Většinu svého času věnoval studiím sociální politiky na druhé straně a skrze svůj šikovný přístup se stal oblíbeným mezi různými šedými entitami, pro které obcházel regulace mezidiskového trhu. Jeho činnost byla bytostně ilegální, ale informace, které jsme díky jeho práci získávali převážily každé riziko. Morálně nás to netrápilo. Věděli jsme o tuctu z jejich strany, co jezdili po šachovnicích za našimi zády. Obě strany hráli tu samou hru, co hraji s manželkou. "Invazi? Jakými prostředky, panebože? To zní jako by nás snad někdo chtěl vystřihnout z role, kterou si udržujeme. Zasloužile, pochopitelně." "Přemýšlíme obdobně. Naše místní situace je už tak dost vážná. Nejdřív grafén ve vakcínách a teď tohle. Osobně mi volal nějaký representantivec z Dellu, že jestli nesnížíme průchozí daň, úplně od protilehlého trhu odstoupí. Jakoby jim vadilo, že mají absolutní monopol ve výpočetních produktech." "Jak jste reagoval?" "Řekl jsem mu, že mi potrvá 7 vteřin po ukončení našeho hovoru zavolat IBM a udělat nabídku jim." "Vycouval, předpokládám. Jestli se k němu náhodou nedoneslo, že se jejich počítače přeprodávají za třicetinásobek prodejní ceny?" "Černý trh na druhé straně nás nijak nezajímá, Viléme. A že si je šlechta rozebírá a nosí mikročipy jako šperky už vůbec ne. To by stačilo, musíte vyrazit, na tom trvám. Pojede s Vámi i Rashid, čeká na nádraží. Poví Vám zbytek. Momentálně na Vás stojí celá naše organizace a diplomatické vztahy, které budujeme po 130 let. Zůstaňte nepodlomným." Všechny státy jsme měli pod kontrolou. Vlády neměly žádný zájem o šílenství, které by následovalo, kdyby se cokoliv dostalo na povrch. Jakožto první a jediní, kdo před 130 lety navázaly kontakt s druhou stranou jsme měli absolutní kontrolu nad každou politickou anténou, která se začala kroutit nelibým tanečkem. A finanční dary dotované šedou turistikou do našeho světa umlčel i toho nejhamižnějšího politika. Korporace ale byly jiným oříškem. A pak tu byli ti, jako jsme my, kteří neměli to štěstí státi za veškerou representací našeho světa. Na Zemi jsou desítky organizací, jako je ta naše a každé z nich jsme byli trnem v oku. V 98. jsme dokončili stavbu podzemní rychlotratě z Vídně rovnou čarou na sever. Cesta trvala asi 7 hodin. Dost na to abychom s Rashidem probrali situaci a stihli tucet partií šachu. "Takže... Kastajedi. Proč nás trápí, že umírají?" Ptal jsem se řečnicky, odpověď jsem znal. Kauzalní mniši sekty Kastajedů byli prakticky nezničitelné eterické bytosti. Vizuálně se podobali člověku, ale tam veškerá podobnost končila. Za svůj nekonečný život se mohli jedinkrát svévolně rozmnožit štěpením. Od počátku jejich existence tedy existovala jen hrstka přímých příbuzných. Zároveň se považovali za jaksi nejdůležitější bytosti svého světa. Žili v klášteře, který před dávnými časi založili první dva Kastajedi nad prostupným portálem. Stál tam do dnes a byl jakýmsi centrem vědění, kam putoval každý, kdo hledal nějaké odpovědi. "Relativně dobrou zprávou je, že umírají od nejstaršího v prozatím těžko určených intervalech. Zemřeli zatím dva. Nemysli ale, že mluvím o nějakých pravěkých bytostech, ty se už dávno odpravili sami, ale naše oběti si několik tisíc cyklů dle Pastarži odžili. Nikdy jich nebylo víc jak stovka. Z nějakého důvodu brali regulaci své drobné populace velice vážně." "Zbav se nejčerstvějšího a zbavíš je veškeré šance se rozmnožovat. Děsivá představa." "Podívej, co já vím, tak jediné čeho se zatím můžeme s nějakou iluzí jistoty držet, je Kavicova příručka, která zmiňuje, že Kastajedova existence je přímo vázaná na cykly. Nevím jak líp to vysvětlit, i když to takhle nefunguje - když se ti zastaví čas, zemřeš." "No, dobře, to dává smysl alespoň v tom opačném případě." "Dejme tomur - tvůj čas se jistě zastaví, když zemřeš... Zasraný protilehlí a jejich zasraný cykly." "Rottmeier zmiňoval něco o zvěstech v Amsterdamu..." "Jo, někdo tam místním našeptává, že chceme odpravit jejich intelektuální kastu a pak... co já vím.. poslat jim portálem atomovku? Je to nesmysl. Kdybysme věděli jak pracovat s jejich zasranejma cyklama tak určitě nezačneme tím, že odpravíme Kastajedy. Vím, na co se mě chceš zeptat - nechci se domýšlet. Každej zednář, aspeňák, iluminát by se rád viděl v naší pozici." "Předhodit Pentavládě, že náš řád je neschopnej a svojí nedbalostí je připravil o pár technomágů. Napadlo mě to taky. Je to pravděpodobnější, než že by nějakej korporátník chtěl obcházet naše pravidla." "Myslet si, že by nějakej z těch udejchanejch čůráků v Dellu vymyslel něco takovýhlelo, je mnohem víc nepravděpodobnější. Sere je, že je držíme za koule, protože bez nás by neprodali ani atom. To je ale celý. Tak si to vybíjej na Zemi. Na víc se nezmůžou. Vsadím boty, že nějakej magickej už předkládá předsedajícím, že jde o nějakou apokalypsu." Trať končila pár set metrů od magnetického severního pólu, na kterém byl postaven terminál. Působil jako nějaké post-moderní brutalistické dílo depresivního fašisty. Když všechno kdysi započalo, museli jsme rozhodnout, jakým způsobem budeme Zemi representovat, a jaký první dojem by měl náš svět v nově příchozích vyvolat. Nejspíš tohle betonové monstrum mělo vypovídat o naší pozemské byrokratické rigiditě. Úhledné fronty, sterilní administrativní pracovnice, vysoké stropy a občasná abstraktní malba. Žádné reklamní tabule, monitory, náboženské symboly. Výhoda portálového prostupování, jak jsme jej společně s druhou stranou zařídili, spočívala v nutnosti potvrzovat každý příchozí kontakt z obou stran. Než se ale jeden vůbec dostal do místnosti s kulatým otvorem, co vypadal jako bazén mléka, musel projít bezpočtem kontrol a papírování. Technické zabezpečení portálu pak působilo jako paranoidní, ale ne každý průchozí je lehko zaznamenatelný. Vytvořit systém pro zpracování takových, kteří byli o velikosti mouchy, nebyl snadný oříšek. Eventuálně se osvědčila rasová segregace a každá z příchozích ras druhé strany měla vlastní proceduru. Ostatně na druhé straně to vyřešili obdobně. Jednou z výhod byla možnost posílat skrz vícero bytostí i předmětů najednou. Se mnou a Rashidem putoval i kontejner Coca-Coly a 4 tuny dopisů. Samotný proces byl velice rychlý, ale praktické vysvětlení toho, co se dělo, odradilo spoustu potenciálních dobrodruhů. Portál v moment prostoupení okopíroval veškero informace o vašem fyzičnu, včetně oblečení a zavazadel, do poslední molekuly. Ty pak perfektně zrekonstruoval na druhé straně. Jediné, co skutečně cestovalo, byla mysl, vědomí - nebo snad duše? Jednoduše řečeno, každé prostoupení předcházel absolutní fyzický rozklad. Netrval však ani setinu. .. Člověk v uniformě místních lidem-podobným nás přivítal v řečtině. Ta se stala oficiálním jazykem mezidisčí. "Vítejte v ZČS. Vy prosím tudy, vy prosím tudy." Jak jsem zmínil, na druhé straně brali naše lidské odlišnosti zcela vážně. Rashid zmizel v tunelu pro Araby. Mojí cestu zkřížila přepážka s mladým Němcem. "Vaši legitimizaci, prosím." Podal jsem mu plastovou kartičku. Párkrát klepl do klávesnice, co před ním ležela. Vím, že věděl, kdo jsem, ale užíval si každou vteřinu své profese. Chvíli hleděl do monitoru, pak mi vrátil kartičku a poslal mě s úsměvem dál. Rashid už čekal ve vstupní hale. Jen těžko popsat, kde jsme se nacházeli. Oproti našemu betonovému monstru, byly zdejší prostory značně dekorované, ale přeci jen decentně. Člověk věděl, že je jinde, ale ne tak moc jinde, že by se nacházel v bytě cikánské vědmy. Je třeba zmínit, že od dob prvního kontaktu tenhle svět, který do té doby jel po svých naprosto odlišných kolejích, značně 'zezápadněl.' Zemská kultura byla pro místní snad nejzajímavějším exportem. Kde před desetiletími stáli ceremoniální válečníci s oštěpy, ověšeni drahými kovy, dnes stály v kevlaru oddění stráži s automatickými puškami. Vnímali to jako úctu k nám. Za celých 130 let se nikdy nestal žádný zjevný incident. Tak dobře jsme měli věci pod kontrolou. Alespoň do teď. Museli jsme velkou halou projít k poschodí, odkud létaly zlatem zdobené vzducholodě do hlavního města postaveného na vysoké kruhové ledové stěně, která obklopovala terminál. Na lodi jsme byli sami. Obecně i terminály na obou stranách byly poloprázdné. Současná situace budila napětí nejen těch, co měli mít věci pod kontrolou. Z lodě jsme pozorovali obří klášterní budovu sekty Kastojedů, která se rozrůstala nad terminálem. Působila jako vysoká hora složená z domků a pevností. Let netrval dlouho, ale - obecně tu byl problém s časem, který zde teoreticky neexistoval, respektive nikdy nebyl místním technomágům vědcům zapotřebí. Tok průběhu, jak tomu říkali, se počítal ve zlomcích cyklu, přičemž každý cyklus měl jiného trvání. Ještě horší bylo, když se nám dostalo, že cyklus každé individuální bytosti probíhá jiným tempem. Tento problém místní řešili tak, že tok průběhu určoval nějaký vládnoucí element, kterému se ostatní podřizovali. Archivace dějin se pak datovala dle cyklů nějakého pravěkého kronikáře Pastarži, jehož cykly někdo dokázal vypočítat a podřídit jim historické zápisy. Otrkanému v čase fyzikální zákony tohohle světa přišly jako nějaká testovací verze. Brzy jsme zjistili, že zde člověk prakticky nestárne, byť hodinky, které si může přivést s sebou budou tikat stejným tempem jako na Zemi. Nestárnoucí turistika přebohatých lidí byla jedním z hlavních zdrojů našich příjmů. Stejně tak neměl náš čas žádný vliv na bytosti, které cestovali do světa našeho. Jediné co jsme věděli bylo to, že čas na Zemi odbíhal rychleji, čím dále byl člověk od portálu - ale i v nejodlehlejších končinách to byl poměrně nevýznamný rozdíl v řádech setin vteřiny. Teoreticky stále platilo, že vteřina tady, je vteřinou na Zemi. Teoreticky. .. Mohlo by se zdát, že veškerá poptávka trhu byla de facto neuspokojitelná. Zároveň pokusy o nějaký rozumný převod místní měny v tu naši byl nadpozemský úkol. Vše spočívalo ve výměnném obchodu. Tucty vědátorů trávili dlouhé momenty nad poměrem jedné plechovky sody a hmotnosti euforia. .. Zimozeď, hlavní město Pentavlády, obklopovalo Jitřní Bránu kolem dokola a bylo domovem několika desítek miliónů bytostí. Neznalý by mohl s klidem říci, že vše působilo jako nějaká estetická kombinace moderních západních měst, věčné antické architektury, a napěchovanosti asijských měst. Pak tu ale rostly obří houby a borovice, na kterých visely drobné domky, a pod ulicemi se rozrůstala obří úlová města drobných bytostí. "Zpátky do pohádky, eh?" Rashid se zasmál a plácl mě po zádech. Město žilo. Převážně jeden setkával bytosti podobající se lidem alespoň vzrůstem, nebo počtem končetin. Vzduchem proudili drobní tvorové co se podobaly hmyzu. Pod nohama se nám proplétali pár centimetroví skřítci. Na rozích ulicí stály stánky s jídlem, květinami, šperky. Tu a tam nás obkročila obří bytost. Z malých otvorů po stranách ulice vylézali další oddění hmyzí lidé bez křídel. Bylo tu i spoustu 'našich' lidí, ať už migrantů, nebo turistů. Někteří z nich na nás kývli hlavou, pro většinu byl ale člověk ničím zajímavým a nestandardním. Automobilová doprava zde neexistovala. V jistých částech světa fungovaly vlaky a lodě, hlavní město ale bylo absolutně pěší. A těm s darem letu... poletavé? Na každé druhé křižovatce stáli hubení albíni v černých uniformách a kolem nich pobíhaly mladinké spoře odděné dívky. Budova ambasády byla pár bloků od stanice, kam nás vyložila vzducholoď. Celá ambasáda byla postavena v ruském císařském stylu a obklopovala ji mohutná betonová zeď. Vzpomněl jsem si na terminál. U brány, nad kterou v řečtině stálo 'Zemské velvyslanectví,' stál jeden stráž s dekorativní šavlí v uniformě carského vojáka. Beze slov nás pustil dál. Uvnitř nás vřele přivítala česká pracovnice, která se postarala o naše zavazadla a dala nám klíče a adresu hotelu, kde jsme měli zařízené ubytování. Poslala nás po zlatém schodišti do kanceláře velvyslance. Ambasádor Země, významný člen našeho řádu, nás přivítal s oroseným čelem. "Tak jste tady, pánové. Sláva. Musím vám říct, tohle je průser nemalých rozměrů. Před pár.. chvílema tu byl nějaký zástupce předsedajícího, jestli to už řešíme a kdy tu budete." Všichni jsme se tu tak nějak snažili nepoužívat slovo čas. Velvyslanec se podíval na monitor nade dveřmi, kde svítilo číslo v desetitisícinách a zdánlivě v náhodných intervalech se měnilo oběma směry. Rashid si neodpustil poznámku. "Zasraný cykly." "Na to se napijem..." Velvyslanec vytáhl ze stolu lahev ruské vodky a nalil do tří připravených sklenic a podal nám je. Rashid odmítl. "Jsem muslim." "Po tomhle všem ještě pořád? Sakra, chlape, kde berete tu víru. No víc pro mě." Velvyslanec přelil z jedné sklenice do své. Přitakal jsem si s ním a ze zdvořilosti usrkl. Pak pokračoval. "Takže, tedy. Prvně bych doporučil polknout, Viléme. Tipuju, že máte staré informace. K momentálnímu... cyklostavu.. máme 16 mrtvých Kastojedů. Jo, jo, já vím, věděli jste co? O dvou? No, tak si vzpomeňte na ten průser předtím a vynásobte to osmkrát. Takhle moc jsme v prdeli." Rashid se posadil do židle, opřel si hlavu a začal přemýšlet. Dával mi na jevo, že byrokratické dialogy jsou mojí parketou. "Přeskočím překvapení. Řekněte, co víte. Jsou ti mrtví stále nejstaršími? Nějaké předvidatelné intervaly mezi jejich skony? Co oni sami? Nějaké vyjádření sekty?" "O intervalech nic nevím, víceméně se prostě najednou zjistilo, že dalších 16 se rozpadlo v prach. Zdá se, že umíraj pozpátku, což by bohužel naznačovalo, že mrtvých je 17. Jeden v řadě je nezvěstný, někde na pouti do Vikleže. Myslím, že by byl třetí v řadě. Všechno co víme, víme z prohlášení mluvčích Pentavlády. Samotná sekta se nejspíš zabarikádovala v Středoklášteře. Rozhodně tam teď nikdo nesmí. Prý i odhákly všechny digitální zařízení, kdybysme je náhodou zabíjeli elektrikou na dálku, nebo co já vím." Sedl si do svého křesla za stolem a nalil další sklenici. Pokračoval. "No, co si budeme. Byla to jízda, jednou to skončit muselo. Nejspíš nás všechny odkráglujou a pošlou bránou nějakej hezkej rakovinovej dárek." Potřeboval jsem to řešit a ne polemizovat nad ponurými východisky. "Vschopte se, doprdele, snad jste se do tý vaší židle nedopracoval pitím a brekem. Jdete s náma na sezení mezidisčí? To stále platí, ne?" "Co bych tam dělal, jsem tu akorát od toho, abysme dobře vypadali..." Rashid se zvednul, dal mu facku a zase se posadil. Do pár chvil jsem všichni tři odcházeli z velvyslanectví směrem k budově vlády. ..