Při městské šedi se snáší vlhká mlha brzkého jarního dne. Zvuky ulice jsou zanedbatelným šramotem každodenní rutiny. Alžběta sedě na parapetu bytu v druhém patře v ničem než noční košili s šálkem přeslazené kávy pozoruje beztváře putující Plzeňskou ulicí všemi směry. Málokterý obličej zaregistruje polonahou dívku s hrnkem v okenici nad ním, a ti co ji spatří na ni ihned zapomínají i přes letmou toužebnou a snad i závistivou myšlenku nad svobodnou existencí skrze pracovní povinnosti.

SCÉNA PRVNÍ

Při městské šedi se snáší vlhká mlha brzkého jarního dne. Zvuky ulice jsou zanedbatelným šramotem každodenní rutiny. Alžběta sedě na parapetu bytu v druhém patře v ničem než noční košili s šálkem přeslazené kávy pozoruje beztváře putující Plzeňskou ulicí všemi směry. Málokterý obličej zaregistruje polonahou dívku s hrnkem v okenici nad ním, a ti co ji spatří na ni ihned zapomínají i přes letmou toužebnou a snad i závistivou myšlenku nad svobodnou existencí skrze pracovní povinnosti.

Čas je pouhým pravidelným tikotem nástěnných hodin ve světnici, ale i ten přerušuje řinčení dveřního zvonku. Alžběta odvrací svůj pohled od okenice a po krátkou dobu hledí ke vstupním dveřím malinkatého bytu, čekaje na další titěrný řinčivý zvuk.

Po další nevlídné melodii zvonku se zvedá a otevírá dveře od bytu. V baloňáku a s rozcuchanými vlasy stojí v zádveří Renoir.

Renoir: „Zdá se mi, že zase bezvýznamně trávíte svá zhýralá rána pozorováním činnosti vámi nepodstatných městských bytostí?“

Alžběta: „Jako každé ráno.“

Renoir: „Oblékněte se, chci s vámi strávit den venku.“

Alžběta: „I já ráda pobudu s vámi na čistém vzduchu. Přeci jen jsem neměla nic jiného v plánu. Malý okamžik, drahý. Neostýchejte se a neváhejte se občerstvit, zatímco se připravím.“

Alžběta svůdným krokem mizí ve vedlejší místnosti. Renoir pouhým pohledem zkoumá dva dny okoralý štrúdl na malém stolku u okenního rámu a srovnává ladné nohy Alžbětiny se zašlou pekařinou. Alžběta po krátké chvíli vychází s letmo namalovanou tváří v lehkém šatu květinového vzoru.

Renoirovy oči cestují od jejích obnažených kotníků až po znavený obličej s narůžovělými tvářemi.

Alžběta: „Kam nás dnes zavedete?“

Renoir: „Chtěl jsem se s vámi pouze namátkově projít. Kam nás nohy zavedou. I přes její maličkost je Praha nepředvídatelnou panovnicí.“

Pár opouští andělskou cimru a po krátké chvíli se ocitá u břehu Vltavy.

Renoir: „Povězte. Co vás tak tíží, že plýtváte svým životem?“

Alžběta: „Jakýsi lékař mne označil jako přespříliš moudrou pro mé vlastní dobro.“

Renoir: „Věřila jste mu to snad?“

Alžběta: „Nevím, byť se to hezky poslouchá.“

Renoir: „Každý doktor duševního zdraví vám snese tenhle kompliment, aby vás nějakým způsobem uklidnil. Málokterý chorý se s pocitem inteligence rozeběhne s kanystrem benzinu za cílem Palachova procitnutí. Světahlav bylo vždy nadmoc. Vaše kampaň za čirým životem rozplývá se mezi mraky velikánů.“

Alžběta: „Nikterak. Má mise za procitnutím je nekonečná.“

Renoir: „Koňak na jazyku vyřkl by více než vaše prozaika. Nechápete poměr nad věcmi nekonečnými.

Alžběta: „Zrůdnosti dnů dřívějších vrací se mi. Kde skrývá se ten kat, jenž má vykonat poslední kázání?“

Renoir: „Stojíte pod šibenicí celý život a v jednom procitnutí chtěla byste, aby za vás tu nejtěžší práci někdo cizí vykonal. Cožpak jste natolik rozvrácená, že nevidíte tu ironii vašeho konání?“

Alžběta: „Nikdo nepověděl mi, jak se cítit. Jen ty promrhané dni dětských let připomínají mi neskonalou ztrátu nad přítomnem.“

Renoir: „Sedíte sama v hloučku duší, jež ze sebe hlásku po staletí nevydaly. Mučíte sebe na úkor velkorysosti druhých. Jste to vy, pro koho tucty mlčky trpí, zatímco svou vlastní volí zaplouváte pod nejtužší ledy.“

Alžběta: „Krev tepe se v mých žilách pod tíhou utrápeného srdce.“

Renoir: „Nechte ji tepat. Sama jste řekla: jsou to žíly vaše, nejste to vy sama. Nejste ničím než produktem doby, která vás zplodila. Copak se můžete vinit za to, že jste? Čím právem?“

Alžeběta: „Tolik hlav již jistě vinilo své rodiče za své nuzné bytí.“

Renoir: „Tvrdíte opak?“

Alžběta: „Nemohu vyčítat přirozenosti její pudy. Nepopírám, že býti matkou, proklínala bych se, že zplodila jsem bytost, jež musí v utrpení žít.“

Renoir: „Vaše černé svědomí promítá se do života cizích. Ne každý trpí každým dechem tak jako vy.“

Alžběta: „Proč mne už raději nepolíbíte?“

Renoir: „Proč stále čekáte, než vaše tiché prosby vyplní druzí?“

Alžběta: „Přeci jen jsem dámou.“

Renoir: „Nejste nic než pokrytec. Ale budiž. Nechtěl jsem vás připravit o iluzi jakési kontroly nad situací.“

Alžběta: „Tvrdíte, že nejsme si rovni?“

Renoir: „Jistě že. Vysedáváte v okenicích, čekaje na mé zazvonění. Ruku do mé nevložíte, pokud já sám vás nechytím. Byť jste možná otrokem svých představ, žezlo mlčky vrážíte do mých rukou a stavíte mne do role, která mi není vlastní.“

Alžběta: „Nejste snad gentleman?“

Renoir: „Jsem produktem téhle doby a odmítám vás mít za kořist.“

Alžběta: „Jedna by si pomyslela, že hovoříte zbaběle.“

OPONA