Ski

Má sebekritika káže, že musím případného čtenáře následujících stran upozornit na mé laické vyjadřování, jelikož nejsem osobou nikterak tvůrčí a pouze z dlouhé chvíle trávené zavřena na horské chatě v jizerských horách našla jsem odhodlání povyprávět příběh při nejmenším pro mne jedinečný, jenž odehrál se v Praze před mnoha lety.

Spíše než se záměrem sdělujícím, vznikají tyto řádky jako jakési rozpomenutí mě samé o časech z dob naivního mládí, kdy odehrávají se v životě lidském ty nejzvláštnější momenty. I tak přijde mi náležité potenciálním cizím očím vyvrátit případné domněnky o zmíněném momentálním věznění. Mé upoutání k lůžku zapříčiněno bylo nešťastnou náhodou, kdy dva páry lyží střetly se v kolizi a bezprostřední náraz si vyžádal zlomenou holeň. V neprospěch mě šlo o zlomeninu nohy mé.

Nechci polemizovat nad viníkem nehody, byť lyžařkou považuji se více než zdatnou, ale vyděšený výraz v tváři polského sezónního lyžaře s nímž jsem se střetla, a který se do nekonečna omlouval, zatímco mě mladíci místní horské služby preparovali na cestu za lékařem, by mé duši nedovolil svalovat vinu.

Dvoutýdenní dovolená mohla tehdy skončit již třetím dnem, ale jelikož mé zranění vyústilo v pouhou zlomenou kost, i přes odpor mého muže jsem odmítla předčasně utnout dlouho plánovaný rekreační pobyt a resignovala jsem po zbytek dvou týdnů k lůžku.

Nechtěje pouze tiše vysedávat u okenic a pozorovat zasněžené pláně, a jelikož psaní, byť ne tvůrčí, mi není cizí, již čtvrtý den, tedy hned po mém úrazu, zprostředkoval manžel pro mne psací stroj, jež mi propůjčil majetník boudy, v níž se momentálně ocitám, zatímco muž se synem brázdí jizerské svahy.

V momentě kdy oprostila jsem se od rodinných povinností a syna a manžela potkala vždy až k večeru, dovolila mi nezvyklá samota vleklých dnů navrátit se do chvil, ve kterých na mou mysl ještě po dlouho nepřišla ani myšlenka na vdávání, plození potomstva, či vůbec jakéhosi trávení volného času dovolenými.

Čerstvě po vstupu do druhé dekády života a pilně věnujíce se studiím lidské anatomie za cílem jednoho dne státi se lékařkou, poznala jsem muže nic staršího mně, avšak duší jakoby z jiného světa.

Dotyčný o mne nikdy nejevil jiný než čistě intelektuální zájem a trvalo zvyknout si na toto ryzí přátelství mně tehdy nevídané, poněvadž čistě z počtu nápadníků, věděla jsem, že nejsem kráse cizí. O to více věřila jsem jeho zaujatému výrazu, když ptal se neotřele na nejtitěrnější podrobnosti a taje lidského těla a úlohy jednotlivých orgánů.

Na oplátku byla jsem uvedena do všemožných teorií lidské existence, byť jeho vyprávění a definice byly pro mne v těch chvílích ničím, než přímo mimozemským výkladem a jména citovaných stávala se v mé hlavě cizokrajnými jazykolamy. Až při osamělých nocích na koleji vracely se jeho slova ke mně s výzvou k rozjímaní nad lehkostí bytí.

Po neurčité době našich nepravidelných schůzek, dokázali jsme vést diskuse po dlouhé hodiny, protínaje zkušenosti napříč našimi vlastními studii. Cenila jsem si tehdy svého mládí, vědě, že netřeba starat se o běh času, a doba ztrávená nad hloubáním o životě a pokuřováním bezpočtu cigaret nepřipadala mi nikdy plýtváním.

Nestáti již tehdy na vlastních nohách, jistě by má matka oponovala takovému přátelství. Přeci jen i já sama vnímala, že žiji jakýmsi společensky nezvyklým spojením.

Avšak monotónnosti tehdejšího studia, které i přes můj neskonalý zájem k poznání, jsem si byla vědoma obohacením.

Jednoho dne byla jsem vyzvána k namátkové cestě do svatomikulášského chrámu, s cílem prohlédnout na vlastní oči obraz svatého Xaveria, jenž ústředně figuroval ve stejnojmenné povídce Jakuba Arbese, kterou kamarád nedávno četl.

Arbes nebyl mi oproti ostatním jménům přítelem zmiňovaných úplně cizím. Pamatovala jsem stále povinnou gymnazijní četbu, po které jeho jméno zůstalo zaryto v paměti a v doprovodu Newtonova mozku ve formaldehydu. Námět na exkursi vítala jsem s nadšením. Sic nijak významně netouže spatřit jakéhosi světce, již jsem věděla, že každé setkání s přítelem bude vším jen ne všedním.

Z malostranského náměstí nás dělilo pouhých pár kroků ke vstupu do chrámu, po jehož levé straně visela pamětní deska věnována právě autorovi obrazu, za nímž jsme cestovali. Přítel rozplýval se nad plaketou se jménem, jež poznával z Arbesovy povídky. Obratem vyslechla jsem teze o Arbesově užití jiného hláskování umělcova jména a mlčky přitakaje jsme konečně vstoupili.