There is uncertainty in your stride. It used to be 'left before the right,' but now? Your movement is calculated. The trust you put into the automatic control of your body is gone. With math-like precision you take every new step... and yet - you're still here. Servant of the machine spirit.
The system will struggle always. Theories defenestrated, philosophies castrated, grills melted. The machine breathes in black tar and exhales vibrations. And you're still here. This is the electron-leaking manifesto of your own decadent thought-output:
"Neboj se víc, zhrzené dítě. Tvá cesta za pozbytím smyslu skončila ještě než ses stihlo poprvé nadechnout."
Penetrative fiction$_
You are, you were, you will have had been. Disgraced, tormented, etching your fingernails into the coal piece your predecessors left you as inheritence. No matter, one can not consume lumps of black gold. But you will try anyway.
"Víc, VÍC! Vezmi si mě! Měj mě! Tancuj v mých botách za svitu LED diod. Vsaď si a doufej, že prohraješ. Klikni. A znovu. VÍC!"
Dragging ones feet often leads one to impressive lenghts. But despite the best efforts, all travels result in graceful failures. Should you try again? Taste the bits, slice open the monitor and let the crystalized data choke you. Can you not see? The magnetic drifts away from sight, as the poisonous desires fill your stomach.
"Rise!" You exclaim, but there is no answer.
3,5 je rozměr jistého datového média v palcích.
The_Automatic$_
To understand automatism in the world of technological supremacy, one mustn't go too far. The ideals of old, while commendable, will prove to our detriment. Spirits of the machine do not dwell on nostalgia.
Zhrzení rozčarovaní, ušlapaní nevidomí a spálené holky, kterým byla vnuknuta idea spásy skrze pohrdavou činnost, trasují synapse digitálních mozků, aby došli k utopii technokratickým světem dvacátéhoprvého století. Opomeneme-li nostalgii, užitečnost magnetických záznamů a argumenty avantgardistů zpátečnických směrů, nemalá špetka jedinců se přesto jistě dopracuje k pochybovačné myšlence o pokrokovém stavu světa, přínosu digitálních prostředků a ceně, kterou za ně platí.
I would have, but could I have? Synapses. Synapses. The system chokes and transparent shards begin leaving the urethra. Who's blood? Surely not of the automaton. No matter. Thoughts spark through the night and lines begin forming. And in the dim flare of a dying gasoline lighter she reveals herself. Fingers inch their way through the gastric system towards the opening at the top. There it mounts the larynx and begins listening for transmitted signals.
Chudinko.
"Vzniká za doprovodu melodie ozubených kol automatismu v reakci na retrofilní minimalismus a zdánlivý utopismus rostoucích technologií a progresivních filosofií dneška."
我看见你了
Her_language$_
shell$_
$ cat .phrases | sort -R | head -n1
English$_
Still here?
česky$_
Stále tady?
"3,5 je přirozeným vývojem surrealistické filosofie ve světě dětí Unixu.
"unix_surrealismus je zvrácenou ilusí standardního výstupu."
restore from backup$_
$ magfie -p nebezpečí Believe you me Believe you me nebezpečí hi poslední kolo hi hello poslední kolo poslední kolo hi Believe you me For I have resorted in a futureproof defenestration.
První myšlenka střídá nijak velikou chuť nabrat objemného jmění v televizní soutěži: "Lízat břicha gymnastkám, sjíždět svahy za Prahou." Probuzení v množném čísle.
Procházet město nás odradilo od spekulací po původu myšlenky. Doufám, že nemyslíte, že došli jsme kdy k nějakému závěru. V pravdě jsme jen setkali poentu rutiny rdousíc hrdlo prastarým vesmírným entitám. Ale nechci odbočovat. Jistěže je si dnes každý vědom své důležitosti, málokdo je však schopen pojmout podstatu lidí ostatních.
Tedy parafrází populárních veršů písně české kapely pojmenované po nezletilé milence čelního zpěváka, kytaristy a tváře skupiny: "Třídní boj neskončil. Třídní boj trvá." Není to tak dávno, co se člověk třídil na pepsisty a kokysty - vždy není žádným tajemstvím.
unix$_
Není vlnou rozmachu, ani vlnou bezpráví.
Na prstech by spočítal dnešní hebreje co staví pyramidy. Snad by se i musel pozastavit u třetího prstu, aby rozpomenul jména těch, kterým vděčí za uhrančivosti momentu. Futurismus oklamal málo, surrealismus ukrojil si moc, kapitalismus vlastní duši zbytku.
Hromady mi odevzdali své ruce, aby hmotněli ve prospěch duhovatých. Patlají stěny, mrkvají v lóžích, ukájejí se nad displeji.
Jim věnuj tu pozornost, neboť nabídnou ti ulehčení kapsy, digitální měny, duši zvířete. Jen paleontolog pochopí, čemu se věnuješ. A ani jeho to nezajímá. Prostě, v zkratce, krátce, surrealismus boří tvé duše, neb vidí a pláče.
A komírající stromy a leklé žáby hledí do monitorů, aby našli klíč. Ostatní zbaběle utíkají do volných koutů internetu, přesvědčeni o svém bezpečí hlásají dadaistické prózy asemických děl. Kdo jiný, než člověk zhýralý, měl by soudit ostatní? Kdo jiný měl by hackerům, anorektičkám, instantním umělcům přednést jejich surovou surrealitu?
Přes to vše, drah* čtenář*, pamatuj,